Muzeum techniky a řemesel rodiny Volfových

Muzeum techniky a řemesel rodiny Volfových - Koloveč

 Při cestách půvabnou českou krajinou můžete občas spatřit různé historické budovy mlýnů, které jsou dnes jediným dokladem dříve váženého mlynářského řemesla. Bývalo jich mnoho druhů, od nejznámějších vodních s klapajícím kolem až po větrné stavěné tam, kde chybějící vodní živel nahradil vítr. Zcela neobvyklý a ve světě ojedinělý mlýn však pracoval v obci Koloveč na Plzeňsku. Byl totiž určen k přemílání starých bab a jeho produktem byly sličné a mladé dívky. Jeho sláva se brzy rozšířila do kraje a k mlýnu putovaly zástupy bab doprovázených chtivými manžely. Mezi nimi však dosti často docházelo ke sporům, neboť mlýn mlel v poměru 7:1 a výsledkem sedmi semletých bab byla jedna dívka, k níž se pak hlásilo sedm opuštěných manželů. Ještě větší problémy nastaly při pokusu o semletí starých dědků – místo švarných mládenců totiž z mlýna vycházela jateční prasata. Poněkud recesistický mlýn je jedním z exponátů stejně zajímavého kolovečského Muzea techniky a řemesel, které vzniklo a funguje díky obdivuhodné aktivitě rodiny Volfových. Vše začalo v sedmdesátých letech 20. století, když se hrnčíř Rudolf Volf rozhodl sbírat staré hodiny. Spolu s nimi často nacházel nebo dostával i jiné staré předměty, které si ponechával, neboť mu bylo líto je vyhodit. Za dalších třicet let rodina Volfových nashromáždila více než čtyři tisíce pozoruhodných věcí, které představují jakýsi průřez dějinami techniky 19. století a 1. poloviny 20. století. Nejsou sice uspořádány podle odborných pravidel, zato se můžete spolehnout, že řadu z nich jen tak někde nespatříte. Řídit a rozšiřovat takové muzeum však neznamená jen exponáty získat a vystavit. Jsou často ve špatném technickém stavu a jejich oprava znamená desítky hodin práce a studia v odborné literatuře. Neobvyklé je už rozmístění expozic v různých částech rodinného sídla Volfových. V podkroví domu si můžete prohlédnout kolekci hudebních přístrojů, které vévodí rozměrný skříňový orchestrion. Z mnoha exponátů zmiňme alespoň dva věžní hodinové stroje, soubor dětských kočárků a houpacích koní, velké selské saně, elektronková rádia či starobylé vysavače. Skutečnými unikáty jsou pak např. klobouk zhotovený z choroše nebo malý dřevěný elektromobil, v němž se kdysi zřejmě proháněl synek nějakého bohatého továrníka. Podlouhlý dvůr lemují bicykly, kočáry a různé zemědělské stroje, jejichž původní účel byste bez pomoci průvodce jen těžko odhalili. Trasa dále vede několika přístavky a stodolou, v nichž jsou umístěny ukázky řemeslnických dílen a různých provozoven. V tkalcovské dílně jsou k vidění tkalcovské stavy, ale zároveň se tu dozvíte, že některá dodnes užívaná slova se zrodila právě u tkalcovských stavů, například takové motovidlo. Ženy a dívky si pak jistě rády prohlédnou kompletní kadeřnický salón z roku 1920, jehož některé části a nástroje však připomínají spíše vybavení středověké mučírny. Ještě pochmurněji vyhlíží letitá sousední zubařská ordinace a její vrtačka, kterou si lze jen těžko spojit s představou bezbolestného zákroku. O to větší úlevu pocítíte při pohledu na stylovou hospodu s kompletním zařízením, včetně lahvovačky pro odnos piva domů či ohříváčku pro ty, kterým se čepované pivo zdálo příliš studené. Zdejší raritou je také kompresor na tlakování piva, který v případě výpadku fungoval i na ruční pohon. Hostinský se ale při točení kolem trochu zapotil. V ševcovské dílně se zase dozvíte, že švec kromě bot také někdy vyráběl protézy končetin, což v tomto případě dokazuje exponát dámské protézy pocházející z roku 1880. Nechybí ani prádelna s valchami, prastarými pračkami a ohřívacími žehličkami nebo sbírka cukrářských a bábovkových forem, máselnic a odstředivek na mléko. Volfovi pamatovali i na další řemesla, takže v jejich království najdete i kovářskou, kolářskou, truhlářskou či kloboučnickou dílnu nebo řeznický krám. V požárnické zbrojnici si můžete prohlédnout ruční stříkačku a jeden z prvních minimaxů. Mnoho exponátů nebo i vybavení celých řemeslnických dílen Volfovým darovali i lidé z daleka, kteří se o podivuhodném muzeu dozvěděli. Jednotlivé předmětu tu nejsou označeny cedulkami, jako v klasickém muzeu, vše důležité a zajímavé vám poví průvodce. Muzeum má pravidelné otvírací hodiny, nikdy však není jasné, kolik návštěvníků přijde. Při větším návalu se zapojí celá rodina Volfových, takže může procházet několik skupin návštěvníků najednou. Vystavené exponáty jsou jistě často zajímavé samy o sobě, avšak vtipný a erudovaný výklad většinou zaujme i ty, kdo se o techniku a její historii běžně nezajímají. Volfovi však kromě svých muzejních schopností nemohou zapřít ani hrnčířskou tradici rodiny sahající až k roku 1785. Tehdy Lambert Volf založil hrnčířskou dílnu, do níž můžete v rámci prohlídky nahlédnout. Volfovi – otec, matka a syn – zde dodnes na hrnčířských kruzích vyrábějí proslavenou kolovečskou keramiku. Z jejich výrobků si můžete vybrat v prodejně nacházející se ve vstupním prostoru muzea. Zde se také návštěvníkům promítá krátký film o divotvorném mlýnu, kterým naše návštěva kolovečského muzea začala...

Kolovečská keramika
Již v 15. století se v Kolovči vyrábělo hrnčířské a kamnářské zboží, období největšího rozmachu však spadá do 2. poloviny 19. století, kdy zde pracovalo 43 hrnčířských dílen. Kvůli konkurenci továrních výrobků však již koncem 19. století většina z nich zanikla a rok 1945 přežila jen dílna rodiny Volfových. Štafetu rodinné tradice dodnes nesou Rudolf Volf se svou manželkou Libuší a synem Martinem, kteří dodržují původní technologické postupy. Hlíny různých druhů nakopané v hliništi musí po tři roky zrát pod širým nebem a poté se smísí podle určitého poměru. Směs se poté zpracuje 150 let starým šnekovým lisem, z něhož vycházejí tzv. předtažky, které se nechají asi měsíc uležet ve sklepě. Pak se hlína proválí a následuje kreativní část, při níž vznikají různé džbánky, hrnky, talíře, keramické figury a různé ozdobné předměty. Výrobky se usuší na dřevěném roštu zavěšeném pod stropem dílny a tzv. kukačkou, nádobkou se zasunutým brkem, se na ně malují jednoduché geometrické obrazce, typické pro kolovečskou keramiku. Nakonec následuje první výpal, glazování a druhý výpal na teplotu 1150 °C. Tradiční kolovečská keramika měla vždy červenohnědou barvu, od roku 1990 Volfovi vyrábějí i tzv. modrou keramiku a roku 1997 přibyla i barevná keramika, která vychází z lidových motivů.

Praktické informace

Muzeum techniky a řemesel rodiny Volfových
Domažlická ulice tel.: 379 494 235
Návštěvní doba
denně 8.00 – 18.00 hodin

Koloveč
V historických pramenech je prvně zmíněna ve 12. století jako majetek pražského biskupství. Obyvatelé obce se živili převážně zemědělstvím, od 15. století výrobou keramiky. Z památek si zde můžete prohlédnout starou radnici s vížkou s hodinovým strojem z roku 1856. Barokně upravený kostel Zvěstování Panny Marie byl založen v 16. století a je spojen krytou pavlačí s barokní farou, před kostelem stojí socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1776.
Přístup
Koloveč leží na křižovatce silnic č. 185 (Klatovy – Staňkov) a č. 183 (Domažlice – Přeštice). Obec má autobusové spojení, nejbližší žel. zastávka se nachází v obci Osvračín (cca 6 km po neznačené silnici nebo žluté turistické značce).

Zajímavá místa v okolí

Osvračín
Od 13. století stával nad Dravým potokem hrad, z něhož se zachovaly jen nepatrné stopy opevnění. Z 2. poloviny 18. století pochází původně pozdně barokní zámek, novogoticky upravený na konci 19. století, kdy náležel sklářské rodině Zieglerů. Kostel Narození Panny Marie získal v 18. století barokní vzhled.

Srbice
Z někdejší tvrze doksanského kláštera se zachovalo jen sklepení. Renesanční zámek postavený roku 1580 byl v 18. století zbořen a zbyly z něj jen renesanční štíty, sýpky a klenby. Na hřbitově stojí kostel sv. Víta, založený kolem roku 1260 v románsko-gotickém slohu. Z doby založení se zachoval půlkruhový portál s obloučkovým vlysem a presbytář s hrotitým portálem.

Chudenice
Dominantou obce je zámek Humprechta Černína z Chudenic z 2. poloviny 16. století, který však pozdějšími přestavbami ztratil svou architektonickou hodnotu. V jeho prostorách se nachází Muzeum Josefa Dobrovského a pamětní síň spisovatele a dramatika Jaroslava Kvapila, zdejšího rodáka. Původně gotický kostel sv. Jana Křtitele byl v 18. století barokně přestavěn, v jeho interiéru se zachovaly malby z 15. století a náhrobníky ze 16. až 18. století. Oltář s cennou renesanční archou je dílem Mistra chudenického oltáře z roku 1505. V obci si můžete prohlédnout několik lidových statků a na hřbitově kapli sv. Anny z roku 1766.

Americká zahrada
Původně školka založená roku 1842 pro zásobování zámeckého parku byla později přeměněna na arboretum s dřevinami ze Severní Ameriky. Roste zde asi 200 druhů dřevin a exemplář douglasky tisolisté, zasazený roku 1843, je jedním z nejstarších v Evropě.

Netřeb
Jihovýchodně od Kolovče se zdvíhá zalesněný vrch Netřeb, na němž stával hrad Nový Rýzmberk, prvně zmiňovaný roku 1391. Do současnosti se dochovala jen zřícenina se zbytky zdiva věžovitého paláce a nepatrné pozůstatky opevnění. Zdejší přírodní rezervace chrání až 600 let starý porost tisů.

Kanice
Území obce bylo vyhlášeno vesnickou památkovou zónou. Prohlédnout si můžete původně renesační zámek, jehož vzhled poznamenaly pozdější nevhodné úpravy, a několik roubených domů. 

Divotvorný mlýn sloužící k přemílání starých bab.
 
01_32_01

 V muzeu si vedle sebe můžete prohlédnout nástěnné i věžní hodiny, orchestrion a řadu dalších předmětů.
 
 01_32_02