Městské muzeum hromadné dopravy

Městské muzeum hromadné dopravy - Praha

Spolu s proměnami Prahy se v průběhu desetiletí mění i vzhled zdejších dopravních prostředků. Většina lidí je používá téměř denně, ale příliš velkou pozornost jejich vzhledu nevěnuje. Automaticky se vozíme a povšimneme si nanejvýš nového typu tramvaje, autobusu či metra, jejichž pohodlí však stejně zanedlouho zevšední. Asi bychom se ovšem divili, kdyby k nástupišti přijel vůz tažený koňmi nebo s jednoduchou střešní konstrukcí, pod niž prší i fouká. Jízda by náhle nebyla tak příjemná a rychlá, i když by možná byla o něco romantičtější. Staré časy nám dnes občas připomene jen souprava historické tramvaje projíždějící centrem hlavního města. Její starší bratříčky a sestřičky si můžete prohlédnout v Muzeu MHD v pražských Střešovicích, kde se také dozvíte vše o historii pravidelné dopravy na území Prahy. Ta se začala se psát roku 1829, kdy povozník Jakub Chocenský získal koncesi k provozování dvou omnibusových linek. Slovo omnibus pochází z latiny a v překladu znamená povoz pro všechny. Jednalo se o vůz tažený párem koní, s šesti řadami lavic rozdělenými uprostřed uličkou. Jízda omnibusem Jakuba Chocenského ze Staroměstského náměstí přes Karlův most do Sněmovní ulice stála 5 krejcarů, avšak pro nezájem došlo po roce k ukončení provozu. Ani další pokus Prokopa Wurma z roku 1842 neskončil úspěšně. Prvními zavedenými podniky s omnibusovou dopravou se nakonec v 2. polovině 19. století staly Karlínské podniknutí omnibusů a První pražská společnost pro omnibusy. V roce 1875 pak měla v pražských ulicích premiéru koněspřežná tramvaj, tzv. koňka, jejíž první linka vedla od rozestavěného Národního divadla do Karlína. Tento rok je považován za rok vzniku pražské hromadné dopravy. O 10 let později již tramvajová síť dosahovala délky téměř 19 km. V roce 1897 pak vznikly Elektrické podniky královského hlavního města Prahy, přímý předchůdce dnešního Dopravního podniku. Koňka jezdila až do roku 1905, to už však byla téměř 15 let v provozu elektrická tramvaj, která světlo světa spatřila díky českému elektrotechnikovi a vynálezci Františku Křižíkovi. V té době jezdila dokonce i po Karlově mostě, těžké vozy však ohrožovaly vzácnou památku, a tak byl jejich provoz po třech letech zrušen. V té době také tramvaje získaly konkurenci v podobě prvních autobusů, které však v ulicích města vydržely jen půldruhého roku. V průběhu 1. světové války se v roli průvodčích poprvé objevily ženy jako náhrada za muže, kteří museli odejít na frontu. Za zlatou éru tramvají je považováno meziválečné období, kdy síť kolejí dosáhla délky přes 130 km. Roku 1925 byla již nastálo obnovena autobusová doprava a o 11 let později se v ulicích ukázaly první trolejbusy. Jejich rozvoj přerušila 2. světová válka, zato po ní zaznamenal tento druh dopravy nebývalý rozmach a v Praze dokonce jezdilo více trolejbusů než autobusů. Od šedesátých let 20. století začaly do centra města pronikat autobusy, jejichž výhodou byly nízké náklady na zavedení nových linek. Úpadek naopak zaznamenaly trolejbusy a poslední z nich přepravil pražské cestující roku 1972. O dva roky později došlo k zahájení provozu první linky metra mezi stanicemi Sokolovská (dnes Florenc) a Kačerov. Bohatou historii pražské dopravy dokumentují desítky tramvají, autobusů a trolejbusů v Muzeu MHD založeném roku 1993. Najdete zde všechny druhy vozů, které kdy jezdily po Praze. Nejstarším exponátem je letní vůz koňské dráhy z roku 1886, se střechou, ale beze stěn. Rozmarům počasí byli vystaveni i cestující motorového letního vozu z roku 1913, používaného hlavně pro okružní a svatební jízdy. Až se do muzea vypravíte, všimněte si komfortních sedaček, jejichž opěradla se v případě změny směru jízdy dala jednoduše přehodit na opačnou stranu. Bylo to praktické, neboť v té době ještě na konečných tramvají neexistovaly točny, na nichž by se mohly tramvaje obrátit. Honosným vzhledem se může pochlubit také salónní primátorský motorový vůz vyrobený na počátku 20. století. Pochází z řady vozů s označením 200, z nichž některé navrhoval architekt Jan Kotěra. Při procházce expozicí se setkáte i se zajímavými názvy „Krasin“ či „Ponorka“, které vozy získaly pro svůj vzhled. Za pozornost stojí i interiéry exponátů, dokazující technický um a zručnost našich předků, a dobové reklamy například na „velejemnou dessertní čokoládu Suchard“ nebo na „Maggiho polévkové výrobky“. Starší návštěvníci si určitě vzpomenou, jak se vozili trolejbusem Škoda 8 Tr ze šedesátých let 20. století nebo o něco starší „zamračenou“ tramvají T2. Prohlédnout si můžete i model lanové dráhy na Letnou, která sloužila v letech 1891 až 1916 a spojovala dva dopravní prostředky: přes most císaře Františka Josefa, na jehož místě se dnes nachází Štefánikův most, tehdy jezdila koněspřežná tramvaj. Z ní mohli cestující přestoupit do lanovky a od její horní stanice pokračovat elektrickou dráhou Františka Křižíka. Expozici muzea tvoří kromě tramvají, autobusů a trolejbusů i různé speciální, nákladní a služební vozy. Je to například silniční montážní trolejová věž Praga nazývaná také „šibenice“, nákladní pětivozová souprava určená pro sypké materiály, elektrická lokomotiva pro posun železničních vagónů, vlečná prodejna předplatních lístků a známek či motorový vůz na broušení kolejnic. Počet exponátů muzea se neustále zvyšuje, v depozitáři už na nezbytné úpravy čeká třeba vůz metra. Nově získané kousky jsou totiž často ve špatném technickém stavu a jejich rekonstrukce trvá i několik let. Atmosféru starých dob však nemusíme hledat jen v muzeu. Některé z tramvají mají totiž i dnes oprávnění k jízdě a používají se jako zvláštní historická linka. Svézt se s nimi můžete o víkendech od dubna do půlky listopadu ze střešovické vozovny přes centrum města na Výstaviště. Tramvaj babičku si dokonce můžete najmout jen pro sebe a pro své přátele, třeba v případě svatby nebo oslavy kulatých narozenin.
Praktické informace
Muzeum Městské hromadné dopravy
Patočkova 4 160 00 Praha 6 tel.: 296 124 900 fax: 296 124 901 www.dp-praha.cz
Návštěvní doba
březen – listopad: so, ne a svátky 9.00 – 17.00 hod.
Přístup
Ze stanice metra A Hradčanská tramvají č. 1 a 18 nebo autobusem č. 108 , 174, a 216 do stanice Vozovna Střešovice.
Zajímavá místa v okolí
Hradčany
Na Hradčanském náměstí stojí morový sloup se sochou Panny Marie, dílo F. M. Brokofa z doby kolem roku 1726. Významnou památkou je Schwarzenberský palác, postavený v letech 1545 až 1563 podle plánů architekta A. Vlacha. Uvnitř paláce sídlí Vojenské historické muzeum. Arcibiskupský palác byl v letech 1669 až 1694 zbarokizován podle plánů J. B. Matheye, autorem dnešní rokokové podoby je J. J. Wirch. Blízký Šternberský palác představuje ukázku vynikajícího umění architektů G. Santiniho a G. B. Alliprandiho. Vznikl na přelomu 17. a 18. století, interiér je vyzdoben nástropními malbami, stěny nádvoří štukem. V paláci se v současné době nacházejí sbírky Národní galerie. Toskánský palác postavil v letech 1689 až 1691 pro hraběte Thun-Hohensteina architekt J. B. Mathey. Na počátku 18. století přešel do majetku vévodů Toskánských, jejichž znaky zdobí frontu nad dveřmi balkónů. Na nároží paláce stojí socha sv. Michala od sochaře O. Mosta z Padovy, vytvořená kolem roku 1700. V Loretánské ulici stojí Hradčanská radnice, do roku 1784 sídlo správy města Hradčan. Název Loretánského náměstí je odvozen od Lorety, poutního místa, které zde vzniklo v 1. polovině 17. století podle vzoru tzv. Svaté chýše (Santa casa) v italském městečku Loreta. Nádvoří Lorety ze všech stran uzavírají ambity, v jejichž východním křídle se nachází kostel Narození Páně. Na barokní věži je umístěna zvonkohra s 30 zvonky, která je dílem pražského hodináře P. Naumanna. Barokní průčelí Lorety vytvořil architekt K. I. Dientzenhofer. Známou součástí Lorety je klenotnice, tzv. Loretánský poklad, jenž obsahuje především liturgické náčiní. Jeho nejcennějším kusem je diamantová monstrance s 6222 diamanty. Proti Loretě stojí Černínský palác, největší barokní palác v Praze, který nechal postavit Humprecht Jan Černín z Chudenic. Na jeho výstavbě se podílelo několik italských architektů v čele s F. Carattim. Chloubou interiéru je impozantní schodiště s nástropní freskou od V. V. Reinera zobrazující Pád titánů. V letech 1928 až 1938 byl palác přestavěn pro ministerstvo zahraničí, které zde sídlí dodnes. Přes Pohořelec můžete projít ke Strahovskému klášteru. Založil jej roku 1140 kníže Vladislav II. spolu s olomouckým biskupem Jindřichem Zdíkem jako první premonstrátský klášter v zemi. V době baroka byl spolu s klášterním kostelem Nanebevzetí Panny Marie přestavěn do současné podoby. V klášteře se nachází rozlehlá knihovna s Filozofickým a Teologickým sálem a s množstvím středověkých iluminovaných rukopisů.
Pražský hrad
Procházku po hradním areálu je možné začít na Hradčanském náměstí s pěkným výhledem na historickou část Prahy. První nádvoří ohraničují budovy postavené v 2. polovině 18. století pod vedením architekta Nicola Pacassiho. Na úpravách tohoto nádvoří a dalších částí Pražského hradu se ve 20. letech minulého století významnou měrou podílel slovinský architekt Josip Plečnik. Matyášovou bránou z roku 1614, první barokní stavbou na Pražském hradě, projdeme na druhé nádvoří. To vzniklo v 2. polovině 16. století na místě bývalého předhradí. Na jeho západní části se nachází trakt z doby Marie Terezie, jehož část byla v 60. letech 20. století upravena na obrazárnu. Na severní straně nádvoří stojí severní křídlo tzv. Nového paláce s pozdně renesančním Španělským sálem, který byl postaven za Rudolfa II. a v letech 1866 až 1868 upraven do pseudobarokní podoby. Barokní Kohlovu fontánu zhotovil italský kameník Francesco de Torre, kaple sv. Kříže vznikla podle návrhu architekta A. Luraga. Od roku 1961 je v ní uložena svatovítská klenotnice obsahující liturgické a jiné předměty. Dominantou třetího nádvoří je chrám sv. Víta, největší pražský kostel, do něhož se vchází Zlatou bránou s mozaikou na téma Posledního soudu. Stavba katedrály byla zahájena roku 1344 na místě trojlodní baziliky z 11. století, která nahradila původní románskou rotundu, podle plánů architekta Matyáše z Arrasu, na které později navázal Petr Parléř a po jeho smrti i jeho synové Václav a Jan. Katedrála je dlouhá 124 m, široká 60 m a vysoká 33 m, hlavní věž dosahuje výšky 99,6 m. Její nejkrásnější součástí je gotická Svatováclavská kaple s gotickými a renesančními nástěnnými malbami, drahými kameny a sochou sv. Václava. Je propojena s komorou s českými korunovačními klenoty. Vedle katedrály stojí budova starého proboštství, původně románský biskupský palác. Žulový monolit vznikl roku 1928 k desátému výročí vzniku republiky, socha sv. Jiří pochází z 2. poloviny 14. století. Na východní straně nádvoří se nalézá budova Starého královského paláce, jehož středem je Vladislavský sál. Na náměstí U sv. Jiří si můžete prohlédnout baziliku sv. Jiří s bývalým klášterem benediktinek, nejstarší církevní stavbu na Pražském hradě, založenou kolem roku 920 a později několikrát upravovanou. V interiéru se nachází náhrobky knížat Vratislava a Boleslava II. a v gotické kapli připojené ve 14. století uvidíte hrob sv. Ludmily, babičky sv. Václava. Kaple sv. Jana Nepomuckého byla ke kostelu přistavěna v letech 1718 až 1722 architektem F. M. Kaňkou a její průčelí zdobí socha sv. Jana Nepomuckého od F. M. Brokofa. V bývalém klášteře benediktinek je dnes umístěna sbírka starého českého umění Národní galerie. Na náměstí stojí také ústav šlechtičen, založený roku 1755 Marií Terezií a postavený stavitelem A. Luragem. V Jiřské ulici se nachází Lobkovický palác, postavený v 16. století šlechtickým rodem Pernštejnů. Lobkovicové jej získali v 1. polovině 17. století a poté prošel v letech 1651 až 1668 barokní úpravou. Z Jiřské ulice můžete po schodech sejít do Zlaté uličky, kterou tvoří malé domky vestavěné do oblouků obranné zdi, v nichž podle pověsti vyráběli alchymisté císaře Rudolfa II. zlato. Severní stranu areálu lemuje veřejnosti přístupný Jelení příkop, jehož dvě části jsou spojeny zajímavým tunelem od architekta Josefa Pleskota. Za ním se nachází Jízdárna Pražského hradu, v níž se konají výstavy. V Královské zahradě jsou umístěny stavby Míčovna, Lví dvůr a Letohrádek královny Anny, který je považován za slohově nejčistší renesanční stavbu v Praze a jehož autorem je architekt Paolo della Stella; před ním stojí renesanční Zpívající fontána ulitá ze zvonoviny.
Střešovice
V ulici Nad Hradním vodojemem si nechal stavební podnikatel František Müller v letech 1928 až 1930 postavit vilu (č. 14), která je unikátním dílem architekta Adolfa Loose. Od roku 2000 se v jejích prostorách nachází Studijní a dokumentační centrum Adolfa Loose, součást Muzea hlavního města Prahy. Návštěva centra a prohlídka interiérů vily je možná jen po předchozí rezervaci. Za zhlédnutí stojí také rodinný dům architekta Bohumila Hübschmanna z let 1926 až 1927 v ulici U Laboratoře (č. 4). Pseudorománský kostel sv. Norberta v ulici Norbertov vznikl v letech 1890 až 1891 podle plánů architekta L. Rožánka.
Ořechovka
Vilová čtvrť vznikla v první polovině dvacátých let 20. století podle urbanistického návrhu architekta Jaroslava Vondráka. Zdejší luxusní sídla i řadové domy byly často budovány v anglickém a holandském stylu z neomítnutých červených cihel. Nejhodnotnější stavby najdete západně od Macharova náměstí; za pozornost stojí zejména vlastní Vondrákova vila (Západní 21). Z architektonického hlediska jsou za nejcennější považovány domy navržené architektem Pavlem Janákem, například vila malíře Vincence Beneše (Cukrovarnická 24), rodinný dům s ateliérem sochaře Bohumila Kafky (Na Ořechovce 41) nebo dvojdům pro malíře Emila Fillu a filozofa Jaroslava Krejčího (Lomená 10-12). Architekt Otakar Novotný byl v letech 1931-1932 autorem podobně koncipovaného domu malíře Václava Špály (Na Dračkách 5).

 Letní vůz koňské dráhy z roku 1886. 

01_35_01

Trolejbus Škoda 8 Tr se zachoval v provozním stavu z 1. poloviny šedesátých let 20. století. 

01_35_02